Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 IV n-

Jan Benda


Uprchlíci na půdě druhé republiky – pokračování

Ovšem s upřesněním možné tolerance „jen ve výjimečných případech,“ kde by opuštění příbytků s ohledem na místní okolnosti a zjevy bylo opodstatněno vážnými srážkami či ohrožováním uniformovanými tlupami.

Zamezení v bezdůvodném odchodu z pohraničí mělo probíhat šetrnou formou, ale důkladně. „Není intencí ministerstva vnitra, aby při tomto uspořádání bylo nějaké krutosti, a proto současně dostali okresní hejtmani příkaz, aby v případech, kde z důvodů osobní bezpečnosti apod. se jeví přesídlením nutným, toto přesídlení povolili a také organizování zařídili.“…


Vyjasnění kompetencí příslušných úřadů. Statní instituce a vracení uprchlíků


Osoby, které se tak vystěhovaly, měly být soustřeďovány na vhodných místech vlastního okresu, nejvýše v sousedních okresech. Považovalo se za naprosto nepřípustné, aby odjížděly do Prahy, Brna, Plzně, Olomouce a dalších větších měst, avšak tento požadavek se nepodařilo zcela naplnit. Příchod i odchod uprchlíků měl být hlášen. Pokud se nepodařilo umístění ve vlastním nebo sousedním okrese, zemský úřad určil ihned telefonickým pokynem jinou venkovskou obec v dalším okrese, kam měli být odesláni. Z tohoto důvodu měl sestavit (po předchozím šetření) příslušné seznamy obcí, které byly schopny uprchlíky přijímat (vzhledem k možnostem hromadného ubytování, stravování, pracovním místům apod.) Do těchto lokací měly být směřovány případné transporty. Nadále platilo, že utečenci se nesměli usazovat v určitých oblastech z vojenských důvodů.


V oběžníku se dále kladl důraz na bezpečnost a přesnou evidenci „lidí na útěku“, kde mělo být uvedeno: pohlaví, počet dětí, národnost. Okresní úřady měly zasílat jak počet přítomných uprchlíků v jednotlivých obcích, tak i soupisy obcí s přesnými počty repatriovaných osob. Z případného transportu měly být vyloučeny nekalé živly a udržován pořádek. Upozorňováno bylo i na náhrady nákladů (za ubytování a stravování) ve prospěch uprchlíků ministerstvem sociální péče.


Se spontánním pohybem obyvatelstva v takovém množství státní správa vůbec nepočítala. Překvapil ji. Oproti dřívější květnové vlně se jednalo v září 1938 o podstatně větší množství lidí, kteří navíc přišli často jen s holýma rukama a byli odkázáni na veřejné zaopatření. Skrze několik nařízení se úřady pokoušely této migraci bránit. Vydané předpisy se týkaly obyvatelstva všech národností z pohraničních okresů. Nebyly tedy zaměřeny proti neslovanským národnostem. Migrační překážky neplatily v případech ohrožení života těchto osob. Možnost stěhování se připouštěla, avšak nejvýše do sousedních okresů. Praktická realizace těchto nařízení vypadala jinak. Uprchlíci přicházeli spontánně i do jiných vnitrozemských okresů, masově i do hlavního města Prahy, a to narychlo jen s pár věcmi. Odpovídalo to situaci, která vládla na mnoha místech v pohraničí. Proto byli mnozí jednoznačně odkázáni na pomocné akce organizované okresními úřady a různými dobročinnými institucemi. Brzy na tyto akce byly uvolněny i státní prostředky. Účty proplácelo ministerstvo sociální péče. Pomoc těmto uprchlíkům byla považována státními úřady jednoznačně za přechodný jev do uklidnění situace. Stejného názoru byli i sami uprchlíci, kteří prohlašovali, že se chtějí vrátit do svých domovů po skončení řádění ordnerských tlup. Jiná situace nastala po přijetí podmínek mnichovské dohody československou vládou.


Po přijetí podmínek mnichovské dohody projednávala vláda na odpolední schůzi 30. září 1938 evakuační postup. Po debatě o definici pojmu bestehende Einrichtungen proběhla rozprava o evakuačních otázkách, při níž bylo zdůrazněno a také usneseno, že „náš stát v nových hranicích jest státem národním“. Při evakuaci soukromých podniků měla být dána priorita českým lidem, označení státu za národní přinášelo i další konstatování ohledně pomoci uprchlíkům, „první povinností státu bude opatření existence obyvatelstva vlastní národnosti“. 

S touto skutečností měli být občané jiné než české či slovenské národnosti seznámeni propagačními prostředky. Projevila se tím tendence charakteristická pro pro třetí vlnu migrace z pohraničního území, kdy československé úřady už jinonárodní utečence snadno nepřijímaly. Na druhou stranu mezi migranty ve třetí vlně převažovali Češi. Reakce vlády, tedy prvotní opatření existence obyvatelům vlastní národnosti, jakoby předznamenávala názory mnoha deníků druhé republiky o nutnosti trvalého usazení pouze slovanských uprchlíků.

Ministerská rada se dále usnesla, že při vyklizení odstoupených území mělo civilní obyvatelstvo zůstat na svých místech. Evakuace se měla dotknout jen úřadů, vojenských složek a státních zaměstnanců s rodinami. Podle informátora SoPaDe po zveřejnění souhlasu s postoupením pohraničí proud migrantů značně zesílil. „Rozhlasem oznámené odstoupení sudetoněmeckého území vyvolalo teprve velký příliv masové emigrace našich lidí, včetně Čechů a komunistů. Současně utíkali henleinovci zpět z českého území do německého. Také ti, co se obávali války, a byli politicky nezatížení, se vraceli zpět. Současně se vraceli domů henleinovci - záložníci poslaní armádou na dovolenou na základě mnichovské dohody. Nepopsatelná byla chudoba desítek tisíc rodin, které uprchly s poničeným oblečením a často jen s nezbytnými věcmi v ranečcích a které si často ještě nesly stopy prožitých útrap a obtíží.“


V důsledku přemisťování žádalo 30. září 1938 velitelství Havlíček Zemský úřad v Praze o povolení evakuace českých lidí všemi prostředky. S jinými národnostmi tedy Němci a židy nekalkulovalo. „Umožněte všemi prostředky provedení evakuace českých lidí, kteří snad budou utíkati před mocným německým terorem.“ Hlavní proudy měly být usměrněny následujícím způsobem: Prostor České Budějovice od čáry Klatovy – Písek po hranici českomoravskou do prostoru Veselí – Meziměstí – Pelhřimov – Jindřichův Hradec. Prostor mezi Labem od Děčína – Mělník a Labem – Dvorem Králové – Pardubicemi do prostoru Kolín – Pardubice – Chrudim – Chrást – Hlinsko – Německý Brod – Čáslav. Z prostoru Orlických hor až po českomoravskou hranici do prostoru Vysoké Mýto – Litomyšl – Polička, Skuteč – Luže. Prostor Plzeň od silnice Karlovy Vary – Praha po čáru Klatovy – Písek na přechody přes Vltavu u Vestce (zde měl být kladen hlavní důraz), Kamýk – Písek do prostoru Benešov–Sedlčany–Milevsko–Tábor–Humpolec–Vlašim. Mezi Labem a silnicí Karlovy Vary – Praha přes Veltrusy – Kralupy a Prahu do prostoru Český Brod – Kutná Hora – Ledeč nad Sázavou – Kostelec nad Černými Lesy.


Obdobně požadoval plukovník Hvížďálek z posádkového velitelství Velké Prahy „rozmnožení“ dosavadních evakuačních a přesunových předpisů o „nová opatření“, které vyžadoval útěk obyvatelstva ze zabíraného území. Žádal proto, aby byl vyslán na posádkové velitelství zodpovědný činitel zemského úřadu, s nímž by se probrala další opatření.

I na schůzi ministerské rady 1. října 1938 se ministři v usnesení drželi teze, aby obyvatelé na rozdíl od úřadů setrvali v evakuovaném území.

„Není ovšem právní normy, která by dala podklad k zabránění odstěhování. Technicky možno odjezd regulovati.“ Opisy těchto protokolů uvádí místo výrazu regulovat obrat podporovati. Zatím se požadovalo, aby bránilo imigraci do vnitrozemí u všech národností, jak Čechů, tak demokratických Němců a židů. Vedle ekonomických důvodů, tedy schopnosti zmenšeného státu zabezpečit uprchlíkům další existenci, hrál roli i jeden z bodů mnichovské dohody. Dohoda velmocí totiž počítala s lidovým hlasováním na území, které měl vymezit berlínský výbor. Vláda a úřady tím chtěly zamezit úniku obyvatel ze sporných lokalit a případným úbytkem vlastního obyvatelstva v plebiscitních oblastech neztratit další území.

I proto se objevila snaha a tlak na návrat uprchlíků do dřívějšího místa pobytu. Oběžník Prezidia Zemského úřadu v Praze ukládal 1. října 1938 podřízeným orgánům, aby ihned učinily všechna opatření k odtransportování utečenců do jejich domovů. 

V tisku a rozhlase byla potom uveřejněna tato zpráva: „Zemský úřad upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničního území neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni do svých domovů.“


Okresní úřady vydaly příslušné pokyny, které vycházely z propozic nadřízených úřadů, ohledně všeobecného návratu, který se týkal uprchlíků všech národností. „Na příkaz různých míst, většinou okresních úřadů, byli lidé, tak jak byli spolu pohromadě, posláni do vlaků a transportováni do sudetoněmeckých oblastí. Přitom se nikdo neptal, jestli mezi těmito lidmi není nějaký ohrožený příslušník RW, či stranický sekretář DSAP. Kdo neutekl z jedoucího vlaku, nebo při jiné příležitosti, byl bezohledně vyhoštěn FS. V Praze se přešlo k následující metodě: všichni uprchlíci byli vyzváni, aby se policejně přihlásili. Činilo se tak, že dostali vyhoštění z Prahy během 24 hodin.


Následujícího dne, tedy 2. října 1938, došlo k modifikaci předchozího oběžníku Prezidia zemského úřadu, a to tak, že nyní měli být uprchlíci odtransportováni pouze do území uvnitř plebiscitní demarkační čáry, nikoliv však do již obsazeného území. Pokud někdo chtěl cestovat do již zabraného území, nemělo se mu činit překážek.

 

Úprava v oblasti zamezení pohybu obyvatelstva do vnitrozemí pomocí železnice stanovila, že civilisté mohli cestovat vlakem pouze na zvláštní povolení, které mělo být vydáno jen ve výjimečných případech.

Na schůzi vlády 3. října 1938 se projednávala vedle žádosti o pomoc od Francie a Anglie a příprav plebiscitní komise i otázka uprchlíků. Ministerská rada se usnesla, že „setrvává na stanovisku“, že v odstoupeném i plebiscitním území by mělo civilní obyvatelstvo setrvat na svých místech. Usnesení obsahovalo doplnění, že výjimky mohly být povoleny jen u nepatrného počtu obyvatel (½–1%), kde by setrvání v daném území znamenalo nesporně ohrožení života. 

Podle přípravného materiálu se s těmito výjimkami počítalo pro nejohroženější německé sociální demokraty.

Předtím než vláda přijala citované usnesení o problému útěku obyvatelstva, se diskutovalo o tomtéž na jednání zástupců politických stran, kteří se 1. října 1938 dohodli a požadovali, aby do českého území byly přijaty „z Němců jen osoby po stránce politické exponované, které by při setrvání ve svých domovech byly za svou dřívější činnost a stanovisko vůči ČSR ohroženy na životě“. Důležité bylo rozhodnutí, aby emigrantům do českého území nebylo udělováno státní občanství! 

Neměli se trvale usadit na území zbytkového Československa. Počítalo se s jejich vystěhováním do ciziny. Ostatní uprchlíci měli být dále vráceni.

Generál Bohuslav Fiala, podnáčelník Hlavního štábu se dožadoval 3. října 1938 urychleného řešení otázky utečenců, z nichž někteří se nechtěli dobrovolně vrátit do svých původních domovů. Podle jeho názoru bylo nutno vrátit i osoby nečeskoslovenské národnosti z již obsazeného území. „Nechceme-li ve zmenšeném státě stále mít nové menšiny, které by postupem času vznesly obdobné požadavky, které byly jednou z příčin nynějšího stavu.“ Žádal rychlé sdělení nařízení, podle kterých by vydal rozkazy velitelům armád. 


Stanovisko ovlivnil postup henleinovců na konci první republiky, který se „nyní“ začal aplikovat také na antifašisty, přestože ti se zachovali státotvorně. Nacistické Německo pochopitelně nemohlo využít hlasů a požadavků demokratických Němců a židů. Navíc se předpokládalo, že nynější stav nemusí být konečný, tedy že antifašisté by později (v delším časovém horizontu) mohli přijít s národnostními, správními a jazykovými požadavky, což by mohlo znovu ohrožovat stabilitu zmenšeného československého státu a „vlastní správu věcí svých“. I proto byl pro nejohroženější německé sociální demokraty zamýšlen jen dočasný pobyt před další emigrací. Z oblastí, jež měly být odstoupeny, probíhala evakuace úřadů a státních zaměstnanců s rodinami. 


Ostatní tamější obyvatelstvo mělo zatím zůstat na svých místech. Důležité ustanovení cirkulárních oběžníků pravilo, že za uprchlíky „nelze v žádném směru považovat“ rodiny státních zaměstnanců. Z obavy, aby utečenci dopravovaní zpět do místa určení v plebiscitním území neopustili během cesty transport, měly být vlaky provázeny patřičnou četnickou či policejní asistencí. Repatrianti měli být přepravováni uzavřenými vozy, aby neměli v mezistanicích možnost vystoupit. Dbát se mělo na rozdělení do vagónů přesně podle místa určení, aby se vozy daly lépe přepojovat. V 1.15 hod. telefonovala sociální referentka Pešková z ÚSÚ obsah tohoto doporučení Zemskému úřadu v Praze. Proto byly k připravovaným transportům přiřazeny četnické hlídky. Ihned byl vypraven vlak z Wilsonova nádraží do Žatce s 560 osobami o 8 vagonech, k němuž bylo přiřazeno 8 hlídek. Pro vlak č. 1301 do Mostu, odj. v 5.40 hod. s 200 osobami (3 vagony a 3 hlídky), vlak č. 1101 do Liberce, odj. v 4.55 hod. s 250 osobami (4 vagony a 4 hlídky), vlak neurčeného č. do Litoměřic, odj. v 7.10 hod. se 70 osobami (1 vagon a 1 hlídka). Každý z vlaků byl vypraven z Wilsonova nádraží a byl osazen jak Čechy, tak Němci.  Všechna tato města nebyla dosud obsa- zena německým vojskem. Někteří němečtí uprchlíci považovali avizovaný návrat k plebiscitu pouze za záminku pro úřady, aby je vrátily zpět do pohraničí. „Mnozí věřili zprávám, že plebiscitní zóna je plánována, vyměřena, jiní v tom viděli pokus dostat uprchlíky do této imaginární zóny pod záminkou plebiscitu a dopravit je tak gestapu.“ Podobné informace se objevovaly také v zahraničním tisku. Pramenný materiál tento předpoklad nepotvrzuje.


Zpětné transporty probíhaly ve spěchu a docházelo často k rozdělení rodin. V zájmu co nejrychlejšího odbavení a odjezdu uprchlíků pomocný personál na nádraží nedostatečně spolupracoval k tomu, aby udržel rodiny pohromadě. „3. října v 5 hod. ráno na Masarykově nádraží, s transportem, který byl dopravován na Wilsonovo nádraží, byla poslána žena s dětmi, protože nikdo nesměl zůstat zpět a bylo jí řečeno, že její manžel, který se na několik okamžiků vzdálil, bude za ní poslán. Když se muž vrátil, a jedna z pomocnic mu řekla, aby si pospíšil na Wilsonovo nádraží, kde je v transportu jeho rodina, bylo mu v tom zabráněno a pomocnici bylo dáno na srozuměnou, že bude z nádraží vyloučena, bude-li poskytovati takové služby.“ Obdobný případ se měl stát také třem funkcionářům DSAP, kteří chtěli najít na Masarykově nádraží svoje ženy a děti. „Bylo jim zabráněno a nebyla jim dána možnost je nějak vyrozumět, museli ihned zpět a nesměli v Praze ani přenocovat.“ V Chomutově měla být vlaková souprava s 600 uprchlíky umístěna v továrně, odkud jim bylo bráněno odejít i do jejich vlastních domovů. Uvedené zkušenosti německých antifašistů potom využíval zahraniční tisk ke kritice politiky repatriace.


Na čtrnácté a zároveň poslední schůzi první vlády gen. Syrového bylo usneseno, že rozpočet kapitoly ministerstva sociální péče bude překročen o částky nutné k úhradě podpůrné akce pro obyvatelstvo, které pod vlivem mimořádných událostí odešlo z pohraničních krajů. 

Zpráva Ústředního sociálního úřadu hl. města Prahy o repatriaci popisovala konkrétně, do jakých oblastí směřovaly pražské transporty.

„Uprchlíci byli dopravováni zpět do míst, odkud uprchli, pokud se jednalo o území plebiscitní. Utečence z území již obsazených přivezly vlaky do okresů plebiscitního území nejbližších jejich původnímu domovu, leč by sami žádali na návrat do obsazeného území.“

Pro dopravu osob uvnitř plebiscitního území nebylo od 5. října 1938 nutné povolení. Stejného dne došlo k vydání nařízení, které vyzývalo ke změně přístupu v tlaku na uprchlíky, kteří zůstávali zatím ve vnitrozemí. Pokud nechtěli odjet, měli zatím zůstat na dosavadním místě a neměli být odesláni do plebiscitního nebo obsazeného území. 


Stanovisko limitoval požadavek uprchlické spolehlivosti. V zásadě vše vycházelo z  vládního usnesení z 3. října 1938. Na základě výnosu z 6. října 1938 byla zřízena poptávková služba, jejímž účelem bylo zprostředkovávat zprávy o pohybu odtržených členů rodin a osob. Důležitý význam měla i jako registr dlužníků. Ministerstvo národní obrany požadovalo 7. října 1938 odsun židovských a německých uprchlíků ze všech českých krajů. 

Podle velitelství I. armády docházelo v okresech Poděbrady, Kolín, Kutná Hora ke hromadění uprchlíků z obsazeného území československé, německé a židovské národnosti. Úřadům prý chyběly pokyny k jejich vracení do dřívějších bydlišť a vyplácely jim podporu. „Nikdo z uprchlíků nechce se dobrovolně vrátiti do svých dřívějších bydlišť, zvláště Němci a židé. Hrozí přeplnění měst ve vnitrozemí a nedostatek potravin. Rapidně stoupají ceny jak poživatin, tak i bytů. Uprchlíci německé národnosti a židé dožadují se v Poděbradech zřízení německé školy. Na více místech bylo zjištěno, že němečtí uprchlíci a židé spojují se s českými komunisty a chtějí konat demonstrace… Nálada mezi českým obyvatelstvem je velmi napjatá zvláště vůči uprchlíkům německé národnosti a židům.“ Uvedené informace potom použil premiér Jan Syrový při jednání s Vysokým komisařem Malcolmem jako hlavní argumenty pro nezbytnost vracení německých a židovských uprchlíků zpět do pohraničí. Jiná zpráva popisuje, co se v Poděbradech stalo. Příliv židovských uprchlíků vzedmul protižidovskou náladu. „Svým jednáním provokují (narážkami na odůvodněný zákrok Německa v Československu a získáním německé třídy pro děti) a zavdali příčinu k přísné kritice. Nicméně nespokojenost místního občanstva nevybočila v násilné jednání, až asi na dva případy, které však neměly následků.“ Situace se uklidnila až poté, kdy utečenci opustili město.

Nicméně Sozialdemokrat popíral, že by požadavek na zřízení německých škol byl vůbec vznesen. Na meziministerské poradě 7. října 1938, zabývající se problematikou hromadného útěku čsl. příslušníků z pohraničí, upozornil vysoký úředník ministerstva vnitra, že v zásadě „všichni uprchlíci budou vráceni“, pokud nebyli státními úředníky nebo neměli československou národnost. Následujícím prohlášením požadavek mírnil. „Pokud zůstanou ve vnitrozemí Němci z pohraničí, budou rozptýleni, aby netvořili kompaktní celek. Pokud jde o demokratické Němce a židy, byl vysloven všeobecně názor, že je nutno se tomu brániti, aby později nevznikly nové vnitropolitické potíže.“


Další jednání o úpravě otázky dočasných přistěhovalců z obsazeného území se konala 8. října 1938 na ministerstvu vnitra. Jejím cílem bylo sjednání uspořádání a rozdělení agendy mezi jednotlivé resorty. Zástupci ministerstev měli vzít s sebou opisy všech již vydaných pokynů v této otázce. Během debaty byl vysloven názor, že „návrat uprchlíků nepůjde provést dokonale, a proto je nutné učinit nějaká další rozhodnutí ohledně těch, kteří zůstali.“ 

Vedle navrácení určité části utečenců se tak začínalo počítat i s tím, že pravděpodobně někteří zůstanou.

Došlo k rozdělení kompetencí mezi jednotlivá ministerstva: a) resort vnitra se měl zabývat evidencí, repatriací uprchlíků a v pozdější době kolonizací, b) ministerstvo sociální péče mělo mít na starosti výživu a ubytování, c) resort zdravotnictví měl zajišťovat prevenci před nakažlivými chorobami a zdravotní péči, d) ministerstvo železnic mělo pečovat o dopravní otázky, e) ministerstvo zahraničních věcí mělo propagovat sbírky v zahraničí. Na domácí půdě mělo podněcovat solidaritu minis- terstvo propagandy.

         

         Pro správu finanční stránky akce a sbírek měl vzniknout „Komitét pro pomoc novému Československu“, který by disponoval zvláštním šekovým kontem u poštovní spořitelny, kde by se soustřeďovaly všechny finanční prostředky. V jeho vedení mělo být zastoupeno ministerstvo sociální péče, ministerstvo financí a ministerstvo zahraničních věcí. Komitét brzy vznikl, ale posléze byl transformován do Výboru pro pomoc uprchlíkům. Pro ostatní záležitosti uprchlíků se zřídila stálá komise, mezi jejíž členy patřili vybraní úředníci z ministerstev vnitra, sociální péče, železnic, zdravotnictví a financí. Zúčastněná ministerstva si měla všechna opatření navzájem sdělovat a komise se měla scházet jen ve zvlášť důležitých věcech. Jinak mělo být pravidlem vyřizování oběžníky. ČSČK a Českému srdci, které se spojily z důvodu organizování péče, měly být ponechány výnosy sbírek, jež se měly v dohledné době konat.


    Přestože pokyn k bezpodmínečnému návratu pro všechny uprchlíky již neplatil, 8. října 1938 byly uprchlíkům židovské a německé národnosti v Českých Budějovicích doručovány výměry s výzvou, aby se vrátili zpět do svých domovů. K tomu byla stanovena lhůta 24 hodin vzhledem k pokynům, aby repatriace byla prováděna se vším důrazem.(!) 

   Ze záznamu není jasné, zda byly ověřovány důvody jejich případného ohrožení v původním bydlišti.

    Od 11. října 1938 se měl při vracení obyvatelstva do pohraničí uplatňovat liberální přístup zejména k lidem české národnosti a význačnému průmyslu. Z pohraničních měst měl být zařízen rozptyl uprchlíků do vnitrozemí. Emigranti německé národnosti, pokud by byli ohroženi na životě, měli být shromážděni ve vnitrozemí a vedeni v evidenci. 

   Policejní ředitelství v Praze tak upozorňovalo okresní hejtmany, aby při provádění návratu utečenců cestou vyhoštění postupovali liberálně a tuto akci omezovali pouze na osoby z hlediska státního nevítané. Přičemž se upozorňovalo, že k repatriaci nebylo možné nutit ty jedince, kteří by prokázali, že by tím byli ohroženi na životě. Policejní orgány neměly námitek, aby u osob, které se prokázaly potvrzením, že jsou vedeny v evidenci uprchlíků u kanceláře pro péči o uprchlíky, nebylo zakročováno vyhoštěním ve smyslu oběžníku z 8. října 1938 č. 28787 a aby vyhoštění již vyhlášené nebylo prováděno.


Společná  schůze  subkomisí  ministerské  delimitační  komise  se 11. října 1938 usnesla zřídit subkomisi pro otázky vystěhovalců (uprchlíků) z území obsazeného cizím vojskem. Komise zřízená při poradě 8. října 1938 odpadla a nahradila ji tato nová subkomise. Kompetence jednotlivých resortů zůstala zachována. Do kolegia přibylo ministerstvo zemědělství, jež mělo na starosti umístění a dopravu zemědělských uprchlíků. Pro srozumitelnost výkladu bude nutné osvětlit původ těchto subkomisí. V souvislosti s odstupováním území vláda zřídila 1. října 1938 ministerskou delimitační komisi, která měla přispět k rychlému řešení s tím spojených problémů. Komise měla řešit všechny finančně-právní, hospodářsko-právní a soukromě-právní otázky související s určením nových hranic, přemístěním obyvatelstva a též všechny ostatní věci, jimiž se měl zabývat mezinárodní výbor v Berlíně. V ministerstvech měla být zřízena zvláštní oddělení pro vyřizování této agendy se širokými pravomocemi, která se nazývala subkomisemi. 


Vzniklo jich dvanáct a byly zřízeny podle toho, jak do oboru působnosti toho kterého ministerstva změněná situace zasáhla. Většina z nich působila u ministerstva vnitra, jiné fungovaly při ministerstvech financí, spravedlnosti, veřejných prací a jiných ústředních úřadů. Subkomise se skládaly ze čtyř až pěti členů, vybraných z resortních úředníků. Nízký počet členů usnadňoval možnosti rychlého rozhodování. Každá ze subkomisí měla přidělen pracovní úsek podle skutečné potřeby (pro spisovou rozluku, pro otázky opce, občanství a vystěhovalectví.)

Zmíněná nová subkomise – delimitační – pro otázky vystěhovalců z obsazeného území – označená číslovkou XI. se poprvé sešla 13. října 1938 v ministerstvu vnitra. Při přehledu dosavadní činnosti byli účastníci seznámeni s dosavadním přístupem     k vracení uprchlíků. Do stanovení pátého pásma se uplatňoval v podobě, kterou ovlivnilo usnesení ministerské rady z 3. října 1938. Protože zmíněné pásmo zasahovalo široce i kraje národnostně české a otázka plebiscitu stala se pochybnou, vydal zemský úřad 11. října 1938 v 10.30 hod. telefonický pokyn, podle kterého se mělo při vracení do obsazeného území postupovat liberálně, zejména pokud se jednalo o uprchlíky československé národnosti a o významný průmysl. Z pohraničních měst měl být zajištěn rozptyl do vnitrozemí. Emigranti německé národnosti, pokud by byli ohroženi na životě, měli být shromažďováni ve vnitrozemí a vedeni ve spolehlivé evidenci.


K otázce repatriace proběhla širší debata. Při ní se jednoznačně prokázal aktivistický přístup armádních složek k vracení uprchlíků nečeskoslovenské národnosti. Jak se ostatně ukazovalo i při jiných příležitostech, zastávalo vojsko v tomto případě nekompromisní postoje. Vycházely z představy, že nynější stav věcí nemusí být konečný. Tedy že Německo nemusí nechat zbytkový stát na pokoji a může existenci menšin zneužít ke svému prospěchu.

Štábní kapitán Sláma tlumočil stanovisko hlavního štábu, aby postup vůči Němcům byl co nejpřísnější. „Jest obava, že ponecháním jich zde vzniknou nové buňky, které by v budoucnu mohly přinést čsl. státu nové nepříjemnosti. Výjimky, aby byly povolovány jen těm osobám, které byly při návratu vystaveny mimořádnému nebezpečí.“


Vracení uprchlíků se dostávalo rychle na stránky zahraničního tisku. Vstupovalo do jednání o přidělení britské finanční pomoci. Stalo se rovněž ústředním tématem oddělených rozhovorů Vysokého komisaře Společnosti národů pro uprchlíky z Německa N. Malcolma 11. října 1938  ministrem vnitra Janem Černým a 12. října 1938 premiérem Syrovým. Oběma byl přijat velmi zdvořile. Oba mu však odpověděli stejně, že republika si nemůže dovolit žádné nové riziko vzniku nové německé menšiny na zmenšeném teritoriu. Syrový nepopíral, že němečtí sociální demokraté byli odpůrci Henleina a loajální občané první republiky. Dále uvedl, že v jednom nebo dvou místech němečtí uprchlíci požadovali právo na to, aby si ustanovili svoje vlastní školy. Toto, jak řekl, bylo znamení rizika, které by nastalo, pokud by dovolil, aby němečtí uprchlíci zůstali v Československu. Malcolm žádal dva měsíce, během kterých by tito lidé emigrovali, což by pro republiku znamenalo jen malou újmu. Syrový žádost odmítl, ale ujistil Malcolma, že politicky exponovaní jedinci nebudou vraceni do okupovaných území. Vysoký komisař se s touto tezí neztotožňoval, jak uváděl, mezi stovkami německých uprchlíků, kteří museli denně tuto cestu nastoupit, byli pravidelně také sociální demokraté. 


Syrovému předal seznam těch lidí, jež neměli být posláni zpět do pohraničí. Celkově byl Malcolm z výsledku jednání zklamaný, ale měl pochopení pro složitou situaci československé vlády. Problém uprchlíků v republice se stal politickou otázkou. „Zhruba řečeno jejich názor na mě byl, to byl váš národ, který nás dostal do této strašně obtížné pozice, a vy nyní přijdete a žádáte, abychom takto nejednali, když věříme, že tato cesta je jedině možná,“ uvedl Malcolm krátce po rozhovoru pro tisk. Nijak nezastíral svoje sympatie vůči demokratickým Němcům.  „O tomto problému budu ještě hovořit na ministerstvu vnitra. Rozumím plně vnější těžké situaci Čechů ve vztahu k německým a demokratickým uprchlíkům, na druhou stranu mám velké sympatie pro tyto nešťastníky. 

Pracuji v otázce vracení v jejich prospěch, ale ne proti Čechům, nýbrž s Čechy. Do Londýna se vracím s několika konkrétními nápady, co by se pro budoucnost emigrantů ze sudetoněmeckého území dalo udělat.“ 


Československé argumenty se opíraly o představu, podle níž by demokratičtí němečtí uprchlíci znamenali posílení německé menšiny v republice, která by se mohla stát záminkou pro další agresi nacistického Německa. „Syrového úřednická vláda se neobávala ani tak nějakého trvalého usídlování demokratických Němců v čistě českých částech země. Kromě potíží spojených se zajištěním potřeb Čechů uprchlých z pohraničí ji nejvíce trápily obavy, že kompaktní německá sídla na českém jazykovém území by třetí říši mohla poskytnout záminku k „osvobozování“ dalších Němců.“ Sudetoněmečtí demokraté zase viděli v nuceném návratu snahu zabránit tomu, aby v republice vznikla centra antinacistické propagandy. Při zmínce o požadavku na otevření škol pro německé uprchlíky je zajímavé zmínit prohlášení sociálního demokrata Rudolfa Bechyně, učiněné v rozhovoru s Wenzlem Jakschem v druhé polovině září 1938. Na otázku, co se stane s jádrem německých sociálních demokratů v případě odstoupení území, odpověděl Bechyně: „Můžeme zachránit pouze současnou fyzickou existenci vašich lidí. Nebude pro nás možné vytvořit německé školy pro vaše děti. Ale s vašimi lidmi budeme zacházet, jako by byli naši vlastní.“


Pokud uprchlíci nebyli shledáni jako ohrožení, čekala je cesta zpátky do pohraničí. Důležitou roli hrála skutečnost, kde se nacházeli. Jestliže přebývali na venkově, byla pravděpodobnost nuceného návratu větší než např. v Praze. V případě zařazení do stranických seznamů ohrožených utečenců bylo vyhoštění takřka vyloučeno. Navíc v Clamm-Gallasově paláci pražský magistrát zřídil uprchlickou kancelář Sociálního úřadu hlavního města Prahy, ve které všichni uprchlíci exponovaní pro stát a pro aktivistické strany obdrželi osvědčení o registraci, takže pro ně vyhošťovací rozkazy ztratily platnost. „Co se týče podmínek, které jsou pro vydání tohoto osvědčení nutné, dá se říci, že se žádá všeobecně potvrzení nějakého sekretariátu aktivistické strany, ve kterém je uvedeno, že uprchlík byl politicky činný a návrat by pro jeho osobu znamenal nebezpečí.“ Informátor SoPaDe sice kritizoval politiku vracení uprchlíků, ale uváděl také, že byly vydávány legitimace, které zabraňovaly vyhoštění.„Co se ve skutečnosti stalo, bylo nelidské. Naštěstí se od této praxe ustoupilo a dnes již lidi vybírají.“ 


Stranický sekretariát DSAP a KSČ vystavoval osvědčení o politické činnosti pro ohrožené členy a ti následně obdrželi od veřejných institucí legitimaci zabraňující každému vyhoštění. „V případech většího ohrožení se podařilo sociálnědemokratické straně dosáhnout zrušení nařízení o vyhoštění pro určité osoby. Ústřední sociální úřad hl. města Prahy vystavil mnoho osvědčení a část lidí (především příslušníci RW) byla odeslána do tábora mimo Prahu, čímž bylo jejich ohrožení en bloc uznáno. Mnoho z nich se nevrátilo, když viděli, jak malé je uznání jejich práce pro republiku. Zpátky znamenalo pro ně ohrožení života, jistě ale vězení, potupu a ponížení.“


Podle svědectví německých sociálních demokratů bylo celkově vystaveno mezi 7 až 8 tisíci takových legitimací. Praxe se měla provádět až od poloviny října 1938. „Do té doby se nad námi všemi vznášela plných čtrnáct dní nebezpečí vyhoštění. Většina z nás byla v myšlení sjednocena, v případě vyhoštění dát přednost dobrovolné smrti. Československý červený kříž podobně jako jiné organizace vykonal v těchto týdnech nekonečně mnoho pro stravování a ubytování. Rovněž tak město Praha. Ale co je v takových situacích lidská pomoc?!“ Tragickou kapitolou nucených návratů bylo právě několik sebevražd antifašistických Němců. 

Slova o čtrnáctidenním nebezpečí musíme brát s určitou rezervou, neboť dříve než se začaly vydávat jmenované legitimace, se dalo vyhoštění zabránit doručením jmenného seznamu uprchlíků na příslušné policejní ředitelství, což se stávalo i později. 


V listopadu 1938 tak generální sekretář DSAP Siegfried Taub poslal Policejnímu ředitelství v Praze soupis ohrožených německých uprchlíků, který obsahoval 1509 jmen s rokem narození a povoláním. Samotný Taub přiznal v rozhovoru s anglickým  s velvyslancem Newtonem, že československé úřady jednaly zcela podle svých závazků, že nebudou posílat zpět uprchlíky, kteří by po opětovném vstupu na území Německa byli v nebezpečí.

Protože část německých a židovských utečenců zůstávala na území republiky, navrhovalo ministerstvo vnitra jejich urychlenou emigraci z ekonomických a politických důvodů, kterou mělo zajistit ministerstvo zahraničních věcí. „Ježto ponechání uprchlíků zvláště německé národnosti a židů znamenalo by vedle hospodářského zatížení státu (starost o jejich zaměstnání a živobytí) do určité míry ohrožení státních zájmů, neboť tyto uprchlíky nelze pokládat za element po stránce státoobčanské plně spolehlivý nehledě k tomu, že by se tvořily znovu německé menšiny v některých obcích uvnitř demarkační čáry, žádá se ministerstvo zahraničních věcí, aby podniklo příslušné kroky za účelem vystěhování těchto osob na území cizích států (emigrace).“


Zemský úřad vydal 12. října 1938 okresním úřadům pokyny, aby na uprchlíky československé národnosti, kteří se nechtěli vrátit do okupovaného území, nebyl ze strany úřadů vykonáván žádný nátlak. Liberálně se mělo postupovat vůči funkcionářům německé sociálnědemokratické strany, pokud by se obávali, že by při návratu do okupovaného území byli zatčeni nebo jinak pronásledováni. „Rovněž nemají býti nuceni k návratu finančně silní jedinci, kteří mají vliv v našem průmyslu.“


Rozsah zabraných oblastí dosáhl takové velikosti, že uvažované plebiscitní území se notně smrsklo, a tak Němci na konání lidového hlasování rezignovali. Mezinárodní výbor v Berlíně zrušil jeho konání 13. října 1938. Odpadla tím i nutnost návratu uprchlíků z plebiscitních důvodů. Zůstala však politická a ekonomická motivace. Státní instituce stále vyzývaly utečence k cestě domů. Narůstaly i nesnáze. „Potíže s uprchlíky z okupovaného území vzrůstají tak, že už představují velmi vážný veřejný problém. Jeho řešení provádí v rámci předpisů země a obce. Ale to nestačí. Ani sbírky pro uprchlíky nemohou problém vyřešit. I když se scházejí velmi slušné částky, zejména v Anglii, kde takřka denně přibývá milion korun, je to všechno nedostatečné, neboť uprchlíci potřebují pomoci hned. Jejich utrpení je veliké.“ 


Na druhou stranu ministerská rada rozhodla na svém zasedání 13. října 1938 o výjimce, ze zásady „o setrvání obyvatelstva na rozdíl od úřadů v území obsazeném“, která se týkala podniků, jejichž přenesení do vnitrozemí bylo z celostátního hlediska hospodářsky žádoucí. Přes nařízení z 12. října 1938 o zamezení tlaku na uprchlíky se zpětné transporty dále prováděly. Do Chebu dorazil transport antifašistických uprchlíků z Plas na severním Plzeňsku 14. října 1938. Ženy a děti se mohly vrátit domů. Muže odvedli do koncentračních táborů. „V Haslau (Hazlově) na podobný vlak čekalo plné nádraží nacistů. Vracející se ubožáky poplivali, nadávali jim a dávali najevo, že to nebudou mít nijak lehké.“ To, že vracení utečenců nečeskoslovenské národnosti pokračovalo, souviselo jednak s tím, že byla vydána celá řada nařízení o repatriaci a jejich aplikace se u nižších úřadů zjevně protahovala, tak i s tlakem, který v tomto směru vyvíjely vojenské složky. V počáteční fázi pomnichovského období měla armáda důležitý vnitropolitický význam, zůstávala pilířem ponížené republiky. Velkou roli sehrávala při evakuaci či udržování pořádku na exponovaných úsecích hranic. Apolitičnost branné moci mizela. Její hlas usiloval o ovlivňování rozhodnutí státní správy.

Velitelství páté divize v Českých Budějovicích žádalo od okresního úřadu v Blatné 15. října 1938 okamžité plnění nařízení o vypovídání uprchlíků německé národnosti bez ohledu na politické nebo náboženské přesvědčení do jejich domovů, tj. do obsazeného území. 

Uvedená žádost ignorovala jiná nařízení politických úřadů, že němečtí antifašisté nemají být vyhošťováni.

Major Bártík z II. oddělení Hl. štábu hlásil, že podle relace místního velitelství divize v Českých Budějovicích nechce tamější okresní úřad provádět vracení německých uprchlíků zpět do okupovaného území bez příkazu nadřízených orgánů, zatímco okresní úřady v Táboře a Písku odsuny prováděly. Na druhou stranu okresní úřad v Českých Budějovicích informoval ministerstvo vnitra, že nebylo technicky proveditelné uprchlíky vracet, neboť říšskoněmecké orgány je vracely zpět s odůvodněním, že „je mohou převzít, až se poměry uspořádají a vyjasní!“


Již dalšího dne odpovídal okresní hejtman v Českých Budějovicích velitelství divize, že vzhledem k žádosti nařídil všem četnickým stanicím, aby důsledně donucovaly utečence německé národnosti k odchodu do okupovaného území. Uvedl dále, že říšskoněmecké vojsko tyto lidi vrací zpět, proto je nutné čekat dalších pokynů. Hlavní štáb nedlouho potom oznamoval, že se v Lounech shromáždil velký počet komunistů, kteří údajně provádějí mezi obyvatelstvem agitaci. „Posádkový velitel nařídil okresnímu úřadu, aby tyto živly byly dopraveny buď na demarkační čáru, nebo do vnitrozemí.“ Jak se ukázalo, neodpovídala zpráva skutečnosti, neboť komunisté se chovali rezervovaně. Spíše to znázorňuje myšlení vojska ohledně nebezpečných živlů, které měly být odstraněny.


Velitelství 1. divize informovalo zemský úřad o odesílání uprchlíků a žádalo, aby jejich návrat byl proveden důkladně, neboť „dosavadní praxe“ se prováděla pouze částečně. Upozorňovalo se především na případy Němců a židů, kteří nechtěli uposlechnout výzev k návratu. „Jednak jde o rodiny státních a veřejných zaměstnanců a dělníků, kteří byli zbaveni zaměstnání nebo uprchli z obsazeného území z obavy před pronásledováním. Mnozí uprchlíci německé národnosti a židé se zdráhají uposlechnouti výzvy k návratu do obsazeného území a uvádějí rázné důvody. Zejména, že pomáhali čsl. finančním orgánům, četnictvu nebo policii při střežení hranic nebo, že s těmito orgány spolupracovali, v některých případech se jedná o uprchlíky německé národnosti, kteří tvrdí, že manžel (otec) je Čech a nastoupil v mobilizaci vojenskou službu. Většinou však ze strany židů je udávaná jako příčina „strach před pronásledováním“. Někteří uprchlíci přišli zpět a udali, že nebyli do okupovaného území vpuštěni. Proto se varovalo zvláště před možným přizpůsobením židovských uprchlíků. Argumentace spočívala opět v „ujídání chleba“.„Je třeba přezkoušet domovskou příslušnost, národnost a mateřskou řeč všeho obyvatelstva, protože mnozí mohli by zneužít různých výhod a přizpůsobit svoji národnost konjunktuře. Mnozí Němci resp. židé, patří do zabraného území, ale již dlouho bydlí mimo něj. Tím však budou ubírat obživu domácím lidem.“ Závěr zprávy se jednoznačně vyslovil pro odstranění všech nečeskoslovenských utečenců. „Je proto v zájmu klidného vývoje nutno zakročiti u příslušných úřadů, aby všechny nežádoucí osoby (Němci a židé) byly z území státu vyhoštěny.“


Na druhou stranu intervenovali někteří z armádních důstojníků, aby ze zpětného transportu do Chomutova mohli vystoupit členové RW a vrátit se do Prahy. Dále též členové RW z Králíků byli přepraveni vojenským autem do Vamberka za demarkační čarou, kde dostali od vojáků potraviny. Z počátku počítala vrcholná vojenská místa i s návratem a vracením uprchlíků československé národnosti do plebiscitního území.

Zmínili jsme již, že docházelo k hromadění výnosů o vracení uprchlíků, které po sobě následovaly v rychlém sledu. Prakticky nebylo dne, aby nedošlo k vydání nějakého nařízení. V rámci byrokratické pomalosti podřízené úřady mnohdy nerespektovaly předpisy o vyjmutí části utečenců ze zpětných transportů. „Ve státní správě panoval chaos, chodilo jedno nařízení za druhým, jedno odporovalo druhému. V jednom přípisu se například nařizovalo, že všichni uprchlíci se musí vrátit do Sudet, ale nikdo se nechtěl vydat napospas henleinovcům.“ 


Pro přístup úřadů byla typická rozdvojenost, ale i obětavá práce jejich zaměstnanců. "Jednání českých úřadů bylo rozdvojené.. Mnohé státní orgány - úředníci, policisté, železničáři - byly ochotné pomáhat, byly vděčné a vycházeli vstříc, ale mnohé jiné nebyly.

Poselství z českých obcí a měst informovala o obětavé pomocné práci starostů, přestavených obcí, sedláků a dělníků, ale také o hrozících opatřeních centrálních úřadů, které mohly péči ohrozit.“ Statistické údaje o tom, kolik osob se muselo vrátit do pohraničí, se liší. Heumos, který vycházel z britských pramenů a zprávy J. H. Simpsona, dospěl k 20–25 000 sudetoněmeckých uprchlíků. Obdobný údaj 20 000 osob uváděl i britský tisk. Jaksch popisoval, že 30 000 sudetoněmeckým uprchlíkům odepřela vláda z velké míry právo na azyl. 

Celkový počet německých uprchlíků předpokládal kolem 35 000 osob. Obdobná čísla uváděl také Grossmann. České prameny jsou oproti těmto odhadům střídmější. Nucený návrat do pohraničí měl podle nich postihnout na 7307 osob, jejichž naprostou většinu tvořili němečtí občané. O tom, které statistické vyjádření je relevantní, se může diskutovat. Pravdou zůstává, že jedině v českém případě je podloženo konkrétním pramenným materiálem. Přesné vyjádření může být problematizováno těžkostmi se zaváděním evidence a sčítání uprchlíků. Během etapového odstupování území docházelo ke skutečně hromadné migraci populace českých zemí. Přesouvala se více než milionová armáda, vystěhovávali se státní zaměstnanci s rodinami, k nim se přidávala i část ostatního obyvatelstva z obsazovaných oblastí. Zatímco migraci armády a státních zaměstnanců se pochopitelně nebránilo, překážky byly dál kladeny ostatním obyvatelům, kteří nespadali do zmíněných kategorií. Probíhalo také široké vracení uprchlíků z vnitrozemí do pohraničí. Vedle hospodářských a sociálních zřetelů (tedy možností zbytkového státu zajistit další existenci utečencům při tak velkém pohybu obyvatelstva) byl tento postoj kabinetu generála Syrového ovlivněn i vývojem mezinárodní situace a politickým rozhodnutím koaličních stran stojících v pozadí činnosti vlády. Vládní zmocněnci se totiž účastnili berlínských jednání mezinárodního výboru, jehož úkolem bylo mj. i stanovení plebiscitního území. Ministerská rada tak chtěla zamezit útěku obyvatelstva ze sporných lokalit a případně tak neztratit další území. Obyvatelé v pohraničí byli vyzýváni, aby se nestěhovali do republiky.


K uvažovanému plebiscitu se museli vracet všichni uprchlíci bez ohledu na národnost. Zpočátku nebylo vracení nijak národnostně vymezeno, což se později změnilo. Podle původního předpokladu mělo ve vnitrozemí zůstat 0,5–1 % německých sociálních demokratů (o komunistech a židech nebylo původně ani zmínky), kteří by byli ohroženi na životě při návratu do pohraničí, což by představovalo nejvýše 800 osob (podle počtu členů DSAP). Navíc se mělo jednat o dočasný pobyt do doby odcestování do emigrace. Lze se domnívat, že cílem záměru bylo zabránit vzniku nové neloajální německé menšiny v republice, která by se mohla stát důvodem k novému vystoupení Německa, protože ve vnitrozemí měli zůstat jen ti uprchlíci, kteří by po návratu do pohraničí byli ohroženi na životě. Tedy byli by loajální vůči československému státu a nepůsobili by v úloze trojského koně jako henleinovci. Ve vydaných nařízeních ohledně návratu uprchlíků se proto objevila klauzule, zamezující návratu uprchlíků, jejichž život by byl v původních domovech ohrožen. Původní procentuelní předpoklad se v realizaci nařízení mnohonásobně zvýšil. Stála za tím i aktivita stranických představitelů DSAP a KSČ, ale příslušníků některých československých politických stran. K zamezení návratu německých uprchlíků do pohraničí totiž stačilo jen potvrzení sekretariátu příslušné politické strany (DSAP, KSČ, DDFP). Hůře na tom byli antifašisté umístění na venkově, kde se mohli snáze dostat do zpětného transportu. I proto při útěku z pohraničí směřovaly jejich první kroky do pražských stranických centrál. Republika nakonec přijala (dočasně před další emigrací) přes 10 000 německých antifašistů a 18 000 židů. 


Tím se nijak nezlehčuje přístup státní správy spočívající v masovém vracení uprchlíků, který byl československou iniciativou, třebaže byl zdůvodňován hospodářskými možnostmi státu. Z pohledu německých antifašistů sledovala československá vláda skrze repatriaci německých uprchlíků především likvidaci možnosti vzniku nových center antifašistické propagandy v republice, což se nedá z pramenů nijak doložit. Naproti tomu je zdokumentováno, jak armádní složky a někteří z úředníků během porad delimitační subkomise pro uprchlíky žádali, aby byl návrat utečenců prováděn důsledně a úplně především u německých uprchlíků, aby znovu nenastala situace, která vedla ke konci první republiky. Přestože mnozí politici DSAP viděli v nařízeních o repatriaci explicitně výnosy zaměřené proti německým antifašistům, je to formulace nepřesná, když si uvědomíme, že původní návrat uprchlíků byl všeobecný, ale že se také prakticky od počátku počítalo s výjimkami právě pro německé sociální demokraty, a ty se realizovaly. Navíc představitelé DSAP i KSČ vyzývali vlastní straníky k návratu do pohraničí jednak kvůli plebiscitu, jednak v případě KSČ i kvůli rozvoji ilegální stranické práce. Realitou bylo, že ti němečtí uprchlíci, kteří nebyli vybaveni příslušným „osvědčením o ohrožení“, byli vraceni. V individuálních případech mohl sehrát roli lidský soucit a vrácení nebylo realizováno. Repatriace uprchlíků nečeskoslovenské národnosti do odstoupeného území ustala v druhé polovině října i díky tomu, že říšskoněmecké orgány odmítaly uprchlíky přijímat.


Důležitou roli sehrával také mezinárodní tlak související s československou snahou o britskou finanční pomoc. Intervence ovlivňovaly především informace z britského tisku, jenž se při zdrojích zpráv orientoval především na německé sociální demokraty a málo prostoru poskytoval prohlášení oficiálních československých míst, čímž do jisté míry trpěla objektivita sdělení.


Němečtí, židovští, ale i čeští uprchlíci, kteří zůstali ve vnitrozemí, se museli „podrobit“ vyšetření důvodů, které je vedly k opuštění domovů, a to na základě nařízení „proti nepříznivým účinkům imigrace uvnitř demarkační čáry“ z 21. října 1938. Pokud byly příčiny shledány jako nedostatečné, mohli být vyhoštěni do Říše. Z dostupných údajů není zřejmé, kolik uprchlíků bylo kvůli tomuto opatření vypovězeno. Utečenci v říjnových a listopadových dnech prchali z obsazeného území intenzivněji. Pro mnohé se život v odstoupeném území z různých důvodů stával nemožným. Na obsazeném území Těšínska propuklo masové vyhánění českého obyvatelstva.


Do vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky byla kompetence v otázkách uprchlíků rozdělena mezi jednotlivé resorty, jejichž součinnost byla zajištěna v subkomisi XI. pro otázky vyplývající z vymezení nových hranic (subkomise pro uprchlíky), jejíž vedení bylo u ministerstva vnitra. Mezi zásadní problémy, které se řešily v této subkomisi, patřily: 1) registrace – sčítání uprchlíků a zamezení spontánního pohybu a jeho převedení pod kontrolu úřadů, 2) sociální a zdravotní pomoc, 3) zařazení do práce a 4) emigrace.


Stížnosti a intervence proti vyhošťování uprchlíků


Postup státní správy spočívající ve vracení uprchlíků do pohraničí vyvolával odpor a nesouhlas nejen v řadách německých antifašistů, ale také u některých československých politiků. 1. října 1938 intervenovali zástupci DSAP u předsedy československé sociálně demokratické strany Antonína Hampla a poslance Rudolfa Bechyně kvůli zpětným transportům, aby nebyly prováděny. Ti slíbili, že učiní všechno, aby tomu zabránili. Ministr vnitra Jan Černý sdělil 1. října 1938 deputaci zástupců DSAP de Wittemu, Katzovi a senátorovi Müllerovi, že vláda rozhodla, že „všichni němečtí uprchlíci musí být posláni zpět“ a že jen malé procento nejvíce ohrožených může být vzato do péče jako výjimka z tohoto počtu. De Witte vzpomínal, jak společně v 8 hodin večer navštívili ministra Černého, který jim slíbil, že žádný uprchlík, jehož ohrožení by potvrdili, nebude odeslán zpět. Zároveň kritizoval, že jednání úředníků a policistů neměla být s tímto ministrovým slibem v „součinnosti“. 


Když jeho spolustraník Katz intervenoval na nádraží proti nucenému odjezdu do pohraničí a odvolával se na výjimku, kterou jim řekl Černý, odpověděl mu úředník, že jeho „instrukce jsou úplně opačné“. V tu dobu totiž platil všeobecný návrat pro všechny uprchlíky. Opatření o vynětí z transportů se teprve připravovala, takže pokud se schůzka uskutečnila v uvedený den, ministr neseznámil účastníky s přesnými informacemi. Z pohledu členů německé sociální demokracie měly být v mnoha případech transporty naaranžovány tak, že ztěžovaly zákroky stranických funkcionářů. „Lidé byli shromážděni ku transportu na hlavní nádraží, a lidem byla dána volnost, když proběhla intervence.“ Zatímco současně daleko větší zpětný transport byl odbaven z předměstského nádraží.


„Tak museli představení naší strany – intervence jiných důvěrníků byly bezvýsledné – ve dne i v noci pospíchat od nádraží k nádraží. Byla to nádraží v Praze a na předměstí, kterých bylo více než deset.“

Konkrétní příklad uváděli z Masarykova nádraží, kde intervenovali, zatímco z nádraží v Bubnech odjel vlak do pohraničí. Při všeobecném návratu uprchlíků mohla taková situace nastat bez jakéhokoliv aranžmá.


Komunistický náměstek pražského primátora MUDr. Bohuslav Vrbenský doporučoval 1. října 1938 ministerstvu vnitra, aby komunističtí uprchlíci byli soustředěni po přechodnou dobu v nějakém uprchlickém táboře např. v Německém Brodě, než by byl vyjednán „jejich odsun“ do Sovětského svazu. „I když nelze upírati plné oprávněnosti požadavků, aby tito uprchlíci byli repatriováni do svého původního bydliště, nelze přehlížeti, že v nynější době by nebylo možno zabezpečiti jim osobní ochranu v území, které má býti Německu v prvních říjnových dnech vydáno.


Vrbenského doporučení nebylo realizováno. Marie Vobecká ze spolku Vzájemnost v který věnoval svoji činnost snahám o demokratické soužití národů v republice, si stěžovala ministru vnitra Černému na zacházení s německými demokratickými uprchlíky. Apelovala na humánní závazky státu a upozorňovala, že nynější úřední postup by se za nějaký čas mohl stát předmětem výčitek. Upozorňovala na uvedený výnos zemského úřadu z 1. října 1938, podle něhož se všichni museli vrátit bez výjimky do svých domovů. Jakékoliv zákroky byly podle ní zbytečné. „Budou-li se uprchlíci zdráhati, bude povoláno vojsko a policie, aby je donutilo vrátit se do obsazeného území. Uprchlíci prohlásili, že jsou ochotni jít do plebiscitního území, pokud jim bude poskytnuta ochrana, když jim byla přislíbena, odjeli bez odporu do plebiscitního území.“ Nové nařízení zemského úřadu mělo přikazovat, aby uprchlíci byli posíláni pouze do plebiscitního území a do obsazených oblastí výhradně ti, kteří nebyli ohroženi a chtěli odjet dobrovolně. Výnos z 5. října 1938 doslovně uváděl, že pokud nechtějí odjet, mají zůstat na místě. Týkal se pouze spolehlivých utečenců. Vobecká uváděla, že znění výnosu bylo utajeno. „Uprchlíkům bylo opět jednoduše sděleno, že se musí dle nařízení bezpodmínečně vrátit také do obsazených území, a bylo jim zatajeno, že nikdo k tomu nemůže býti nucen.“ V důsledku štvaní jistých novinářských kruhů (článek Národní Politiky) se mělo zhoršit i zacházení s utečenci jak na nádražích, tak i na venkově a v Praze, což „přispívá k zoufalství oněch lidí, kteří bojovali za demokracii.“


Zmíněné zážitky mohly být reálně podloženy, ale opětovně došlo k vydání řady nařízení, která se měnila téměř každý den, a prováděcí úředníci s nimi nemuseli být seznámeni, takže vše mohlo proběhnout bez jakéhokoliv záměru a skrývání. Poslanec Taub žádal

5. října 1938 ministerstvo vnitra, aby příslušníci DSAP, kteří opustili obsazené území a uchýlili se do ČSR, nebyli vraceni do svých domovů. 

Stejného dne bylo publikováno již zmíněné ustanovení o nenuceném návratu ale opět jen pro státně spolehlivé běžence.

Na Zemský úřad v Praze dorazili i zástupci komunistické strany v čele se senátorem Františkem Nedvědem, kteří přednesli žádost, aby ve vnitrozemí byli ponecháni ti uprchlíci, kteří zajišťovali pořádkovou službu v pohraničí. „Je řada lidí, kteří pomáhali v pohraničních okresech, byvše k tomu vyzváni, udržovati klid a brániti obyvatelstvo proti zvůli činitelů SdP. Poněvadž byl nedostatek bezpečnostních orgánů, zaručili se činitelé političtí za úplnou jejich spolehlivost a dodali jednotlivým okresním hejtmanům seznamy, podle nichž byli jmenovaní ozbrojeni a vykonávali pořádkovou službu.“ Podle deputace nebylo možné, aby se utečenci vraceli zpět do pohraničí, poněvadž v případě identifikace by jim „hrozila určitě smrt“. Nedvěd vyjednával i s vrchním radou JUDr. Vícou z oddělení 20 a), který mu sdělil, že „nikdo nebude donucován, aby se do území vrátil, podotknuv ovšem, že v Praze nemohou býti trpěni.“ Žádosti o zastavení návratu do pohraničí se ozývaly také z české strany. Národní rada československá požadovala po vládě gen. Syrového, aby „čeští hraničáři, kteří byli poměry přinuceni uprchnout z pohraničí, nebyli státní správou vraceni zpět do pohraničí, zejména naši národní pracovníci a jiní, kteří i se svými rodinami byli by tímto způsobem vystaveni německé persekuci.“Na řadu okresních úřadů se dostavovaly deputace uprchlíků, které vyslovovaly nesouhlas s nuceným návratem do pohraničí. Někdy uspěly, někde na jejich dovolání nebyl brán zřetel. Uprchlíci v Lešanech na Kralupsku se zdráhali odejít do svých domovů, poněvadž se obávali o své životy. Četníci předali záležitost okresnímu úřadu, který jen část z nich nechal dopravit na nádraží do Nelahozevsi k návratu. Obdobně četníci vykonali obchůzky po okolních vsích, kde utečencům určili lhůtu k vystěhování. 

V nymburském okrese byla repatriace provedena 2. října 1938 klidně a hladce. Ve Slaném se uprchlíci vyzvaní k návratu odebrali na okresní úřad, kde se neúspěšně dožadovali, aby se na ně povinnost nevztahovala Okresní úřad v Hradci Králové poznamenal 6. října 1938, že z 500 uprchlíků, kteří byli na místě, a 300 emigrantů, kteří se uchýlili do Jaroměře většina zamýšlela odcestovat domů, ale u určité části nebylo možno docílit ochoty k návratu, protože se obávali násilností a represálií. V Litovli marně protestovali někteří vojáci, funkcionáři KSČ a senátor DSAP Theodor Hackenberger proti zpětnému transportu do Šumperka.


Vracení uprchlíků do jejich domovů vyvolalo i vlnu nesouhlasných reakcí a intervencí v jejich prospěch na centrální, ale i místní úrovni. Některé z nich dosáhly úspěchu.


Kritická reflexe pohledu německých antifašistů na zpětné transporty


Především u německých sociálních demokratů a komunistů se podmínky, za kterých se museli vrátit do pohraničí, vryly hluboko do paměti. Z jejich pohledu se opatření o povinném návratu jevilo jednoznačně jako nařízení proti nim a bez jakýchkoliv výjimek. Ty měly být uděleny až na jejich popud a pod mezinárodním tlakem. „Jedině solidarita Západu změnila tuto nehumánní politiku, zatímco se neúspěšně snažili intervenovat sociálně demokratičtí politici Jaromír Nečas a František Soukup.“ 

Jak bylo výše naznačeno, s výjimkami se v omezeném počtu počítalo již od počátku, ale z různých příčin nebyly místně (na venkově) dodržovány. To, že v prvních dnech po Mnichovu byla repatriace všeobecná a týkala se všech uprchlíků, tedy i Čechů, dokládají také vzpomínky některých demokratických Němců. V české historické paměti není reflexe zpětných transportů silná, což je dáno krátkou dobou, kdy byli čeští uprchlíci nuceni k návratu, ale také tím, že antifašističtí Němci se dostávali do schizofrenní situace. Ve vnitrozemí jim byl upírán pobyt a trápily je realistické představy o opatřeních nacistického režimu proti ideovým odpůrcům, které by je po návratu domů očekávaly (koncentrační tábory, vězení), a také o šikaně od henleinovských Němců.. 

Není divu, že v řadách antifašistických Němců docházelo pod tímto tlakem k sebevraždám. 

Svou roli hrála také šeptanda, která rozšiřovala nepravdivé zvěsti ohledně požadavků Německa, které „jednou mělo chtít vydat bez výjimky všechny německé uprchlíky, jindy zase jenom komunistické a sociálnědemokratické členy parlamentu.“


Antifašisté považovali vracení uprchlíků za nedocenění jejich služeb pro republiku. „Po mnichovské dohodě nastal obrat, ihned se změnil vztah českých úřadů k uprchlíkům. Hned jak vstoupila německá vojska, začaly české úřady provádět zpětné transporty uprchlíků. 


Připravil : Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 843. publikaci, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 1.3.2025.

Webová stránka :

Estranky: